KŮŇ JE PARŤÁK S VLASTNÍ OSOBNOSTÍ

S fotografkou Lenkou Stříbrnou jsme mluvili o focení koní, o důležitosti výběru prostředí, i o fyzické náročnosti focení jež překvapí nejednoho majitele či jezdce. Nevynechali jsme samozřejmě ani knihu „Koně z naší republiky“, která je plná jejích fotografií. Hovor se také stočil k lásce, obdivu a respektu ke koním.

Lenko, jak jste se dostala k focení koní? 

Přiznám se, že to přišlo nějak samo, ruku v ruce s tím, že jsem od malička sbírala a pořád sbírám pohlednice koní, a tak jsem měla pěkné fotky „nakoukané“ a lákalo mě to. Oficiálně to počítám od roku 2009, kdy začalo přibývat proseb o nafocení.

Čtrnáct let, to je dlouhá doba…

Mezníkem byl rok 2015, kdy jsem pořádala díky kamarádovi svoji první větší výstavu v Pardubicích na závodišti a hned rok nato mě kontaktovala Bára Mieslerová s prosbou, zda bych se nechtěla zapojit jako fotograf do jejího snu o vydání knižní publikace o plemenech koní chovaných v ČR. Slovo dalo slovo a my se vydaly na náročnou cestu, kterou jsme završily velkou výstavou, vernisáží a křtem knihy „Koně z naší republiky“, která díky Ing. Petru Baštanovi z olomouckého nakladatelství Agriprint vyšla po téměř 5 letech naší práce jako nádherných 400 stran na křídě. Vždycky, když ji vezmu do ruky, spojí se mi myšlenky na jednotlivé koně a příběhy, hodiny za volantem, ale taky na stovky a stovky hodin práce, převážně po nocích, při editaci a konzultacích. Musím říct, že teď mám rozhodně volněji, i když léto bývá nabitější, protože fotím i koňské tábory a pořádám fotokurz. Ten je zaměřený přímo na focení koní, což je náročná akce na organizaci, ale moc se na to těším, protože pak vidíte ty pokroky, které lidé udělají za jeden den pod vaším vedením, a už se nemusí trápit nastavením a hledat cesty, jako jsem je složitě hledala já.

Focením trávíte tedy strašně moc času?

Často se mě lidé ptají, proč se focením neživím naplno. Protože nechci. Mám dvě děti školou povinné a chci tu být pro ně. Nechci abych musela něco dělat z povinnosti a kvůli zaplacení složenek, chci si ponechat tu radost a vášeň, která mě k tomu táhne a vím, že pokud bych jezdila denně po republice a sháněla zakázky a k tomu noční editace, že by mě to nadšení přešlo. To by se rozhodně odrazilo na výsledku, a hlavně na dětech. Nebo bych musela začít fotit i jiné téma, abych byla blíž domovu, a to mě neláká. Vždycky se uvnitř trochu kroutím, když mě někdo požádá třeba o těhotenské nebo rodinné fotky. Ale občas vyhovím už jen proto, že člověk musí vystoupit ze svojí komfortní zóny a pro blízké to udělám ráda.

Tím, že už je práce na knize dokončená, jsem se konečně po letech vrátila i pravidelně do sedla. Přitom jsem ještě před pár lety chtěla skončit s ježděním úplně.

Máte fotografický vzor?

Ze zástupců koňské fotografie určitě Gabriele Boiselle, Katarzyna Okrzesik-Mikołajek, Anette Augestad (Serenata Photography) a z českých Magda Straková. 

Na jaké fotografie se především zaměřujete?

Fotím tak, jak bych chtěla, aby někdo nafotil mě nebo mého koně. Nejsem fanda velkých úprav v PC a už vůbec ne výrazného přibarvování fotek nebo přesouvání koně na jiné pozadí.

Kdybych si mohla vybrat, fotím koně jen ve volnosti, kdy nejsou ničím spoutaní a dokážou ukázat to nejlepší ze sebe. Ale samozřejmě majitelé, kteří si u mě focení objednávají, chtějí i společné fotky a ráda jim vyhovím. I když většinu koní samozřejmě osobně neznám, snažím se zachytit vztah mezi nimi a jejich člověkem. Moc ráda fotím i pohybové portréty.

Dříve jsem hodně fotila po závodech a šampionátech, ale pomalu od toho opouštím a na tyto akce jezdím už jen sem tam – vybírám si ty, kde se účastní mí nejbližší přátelé. Čas je pro mě velmi cenná komodita a chci ho věnovat tomu a těm, co mám nejradši, a také sobě. Nelze se zavděčit a zalíbit všem a ve chvíli, kdy si tohle člověk uvědomí, stává se více svobodným.

Máte oblíbená plemena, která fotíte raději než jiná?

Mám slabost pro iberské typy koní, kvůli jejich zjevu i charakteru. Dále mám pro jejich rozvážnost moc ráda chladnokrevníky a nejradši je fotím při práci v lese. Tam si člověk teprve uvědomí, co to je dobře vycvičený kůň. Kůň, který reaguje na hlasové povely a mnohdy má opratě smotané na chomoutu, a přesto neudělá o krok méně nebo více, neb na tom záleží nejen jeho, ale i kočího zdraví. Obdivuji jejich práci a neskutečnou dřinu.

Fotíte krásné fotografie ve volnosti. Jak je obtížné udělat takové fotky?

Volnost mám nejraději, jak už jsem zmiňovala výše. Obtížnost záleží na prostředí a velikosti výběhu. Dostala jsem např. pozvání jet fotit do Portugalska k chovateli plemene lusitano. Všude nádherná příroda, ale výběhy strašně obrovské, doslova kam oko dohlédlo, takže když jsme koně vypustili, vzali čáru úplně dozadu a takové focení pak chvilku trvá. Nejdřív čekáte, zda se vrátí, třeba na chrastění kbelíku se žrádlem, anebo pro ně musí někdo dojít. V českých podmínkách je zase mnohdy problém, že lidé chtějí mít koně nafocené jak z kalendáře, ale ukážou vám výběh mezi budovami, nebo plný hnoje a zemědělské techniky, nebo totálně malý. Pokud nelze jinak, musíte podat dobrý výsledek i tam. Proto si tyhle informace s majiteli ověřuji předem. Prostředí dělá na fotce hrozně moc. Někdy je zkrátka lepší koně naložit, kousek popojet nebo dojít jinam, do hezkého prostředí, třeba do sousedovic výběhu. 

Samotné focení ve volnosti netrvá dlouho. Ono můžete koně fotit sice hodinu, ale věřte mi, že nejlepší snímky a výraz, budou mít koně prvních pár minut. Pak už je to jen honění po výběhu. Když jsou alespoň dva pomocníci, je to fajn. Jeden se docela nadře. Většinou mi lidi po focení říkají, že nečekali, že to bude tak náročný.

Máte nějakou úsměvnou historku z focení?

Třeba právě z Portugalska, kde jsme vyrazili za svítání na pastviny, kde mělo být stádo klisen a my jsme je v tom neskutečně velkém prostoru nemohli najít. Jsou tam samozřejmě keře, stromy a vegetace, trochu kopečky, ale 15 bílých koní jsme hledali terénním autem asi 20 min.

Méně úsměvná je, že do mě kůň vrazil, naštěstí foťák to přežil bez úhony a kosti také. Jiný po mě vykopl a kopyto mi letělo 20 čísel kolem hlavy. V každém případě, než lezu někam do ohrady, tak se majitelů ptám, jaký kůň je a jak se chová, pokud mají třeba agresivnějšího jedince, zůstanu a fotím za ohradou. 

Fotíte i jezdce. Po jakých jezdeckých fotkách je největší poptávka?

Nejvíce jsou žádané portrétní fotky, které mají vyjadřovat vztah mezi danou dvojicí. Jsou lidé, kteří se rádi fotí a umí si stoupnout a podívat a pak máte majitele, kteří by chtěli jednu hezkou fotku se svým koněm, ale vůbec si nevěří, že by na ní mohli vypadat dobře. U takových získáte nejlepší snímky, když vlastně ani nevnímají, že je fotíte. Když koně třeba krmí nebo se s ním mazlí, pasou ho, zkrátka, když se soustředí na koně, kterého mají rádi, a ne na vás.

Další kategorií jsou klasické jezdecké fotky, kdy občas rovnáte i jezdce, protože ze země vidíte ty chyby. Teorie by mi šla výborně! Ale nikdo nechce mít na fotkách vytažené paty a hrbatá záda a ruku nahoře nebo koně s nešťastným výrazem. Málokdo jezdí naprosto perfektně a korektně, a když si vezmu, že se koním věnuji už 26 let a vlastně čím dál tím víc vidím, kolik toho ještě nevím a neumím…nedá se to porovnávat s jinými sporty. Nemáte nářadí, ale parťáka a živého přítele s vlastní osobností. Každý je jiný a každý vám ukáže kousek jiného světa.

Jak vedete jezdce při focení? Běžný jezdec nebo jezdkyně nejsou profi modelové, a tak si před objektiven mnohdy neví rady.

Ano, je to tak. Jinak musím připustit, že možná jsem někdy při focení trochu direktivní, ale předem na to většinou upozorňuji a je to dáno tím, že hledáte a čekáte na nejlepší momenty, a tak zkrátka někdy ty příkazy jdou trochu ráz na ráz: „víc se narovnejte, tělem ke koni, pohlaďte ho, ruce výš, zastrčte si triko, brada nahoru, neprohýbat záda…“ Není čas na: „prosím vás, jestli byste mohl trochu tu ruku na chvilku položit na krk koně a netahat za vodítko…“ Jsou to vteřinky, kdy koně mají výraz, kdy je v dálce něco zaujme, dají uši dopředu, a to je to, oč tu běží. Samozřejmě jsou i fotogeničtí koně, kteří jsou fakt za odměnu. Ale většinu koní to brzy přestane bavit a musíte pracovat rychle, nepromeškat tu vteřinu, kdy konečně dají uši dopředu a mají výraz. Účelem je nafotit i obyčejného koně jako modela. A těm, co už modelové jsou, to nepokazit. Fotím hodně na jistotu. Dle toho vypadá i zaplněná karta. Nemůžu přijet domů a v PC zjistit: „Jééé to je škoda, ono to nevyšlo“. Musím si být jistá už na místě, že je to perfektní. 

Fotíte i jiná zvířata? Mluvila jste o portrétech, co společné portréty koní a dalších zvířat?

U koní se většinou pohybují i psi, které také chtějí majitelé nafotit, obecně se nebráním žádným zvířatům. Společně s koňmi jsem fotila i kozy, ovce, husy, ale koně jsou pro mě TOP. Při své výšce nenafotím menšího psa ze dřepu, musím si lehnout, možná proto to úplně nevyhledávám. Koně fotím většinou ze dřepu nebo z kolenou, ale když mám pak víc koní na jednom místě nebo více dní po sobě, dostanou nohy dost zabrat a v mém případě mě trápí i šlachy na pravé ruce. Přeci jen, fotoaparát něco váží. 

Kolem koní se pohybujete od kdy?

Od 11 let. První kůň, na kterém jsem kdy seděla, byl Komplet a bylo to na Žirečské Podstráni u rodiny Dvořákových na podzim 1997. Ke koním jsem chtěla od malička, ale bylo mi to dovoleno až v 11 letech, a to ještě za podmínky, že se mnou jezdila na kole ze Dvora Králové moje babička, která mě vždy ve všem podporovala. Platili jsme za ježdění modrou papírovou dvackou 😉. Do těch jedenácti jsem ale měla x krát přečtené všechny encyklopedie o koních, které byly v knihovně dostupné a teoreticky jsem koně měla nabiflované.

Můžete představit svého koně? Jaké se věnujete jezdecké disciplíně?

V životě jsem měla ráda více koní, ale před 2 lety jsem dostala možnost jezdit a starat se o Ampéra, valacha CS (o: Alois, m: Dáša po Topas – 28), *2010, který sice papírově není můj, ale nikdy jsem k žádnému koni neměla tak moc blízko jako k němu. I když jsme se nehledali a nějak jsme na sebe spíš zbyli, nedovedu si to bez něj už představit. Vzadu v původu má chlaďase, takže to není úplně živý a temperamentní kůň, ale je to osobnost, má skutečně velkou sílu a když mu to zrovna nekazím já, umí moc pěkně skočit. V terénu je spolehlivý parťák, a i když se výjimečně lekne, nevyhazuje a neprchá, což mi naprosto vyhovuje. V příštím roce bych s ním ráda přešla hobby drezury a nižší parkury. Baví mě pestrost a myslím, že i on potřebuje ty aktivity střídat. Největší radost mi však dělá, když jdu pro něj do výběhu. Postavím se k výpusti, zavolám ho jménem, on zařehtá, odpojí se od ostatních koní a přijde za mnou, přitom ví, že půjde pracovat. Perfektní to je v zimě, kdy za ním nemusím do bláta.

To vypadá na naprosto výjimečný vztah. Nemýlím se?

Ano. Až s ním se mi začaly dít takové ty věci „mezi nebem a zemí“ a nechci, aby to znělo moc „ezo“, ale jsou chvíle, kdy spolu mluvíme, vím přesně, co se mu líbí a nelíbí, jakou má náladu, proč se něco nedaří nebo naopak daří. Poznám, kdy je čas skončit nebo kdy můžeme ještě přidat. Snažím se tomu naslouchat a stejně tak on pozná moji náladu a rozpoložení. Myslím, že jsme se za ty dva roky spolu malinko posunuli. Kdybych ho měla popsat, je to osobnost, která nesnese nespravedlivost. To máme stejné. Dělá pro mě věci, které pro jiné nedělal. Respektuji jeho potřeby a on respektuje mě. Mnohokrát mi to dokázal v situacích, kde bych s jiným koněm opravdu nepochodila. Je to můj životní kůň, přítel a společník.

Co pro Vás koně znamenají?

Nevím, kde se láska ke koním v lidech bere. Asi se s ní rodí. Už když mě mamka vodila do školky, tak jsem nešla normálně, ale klusala jsem jako kůň, samozřejmě za zvukového doprovodu. V pokoji jsem nikdy neměla, žádného zpěváka, ani herce, ani jedno Bravíčko, ale jen plakáty a kalendáře s koňmi. Kočárek i panenky ležely celé dětství ladem, pořád jsem si hrála s figurkami koní a stavěla stáje. Zkrátka mě provází, i když v naší rodině se koním nikdo nevěnoval. 

Koně pro mě znamenají ušlechtilost, krásu, svobodu, volnost, ladnost i sílu. Věřím, že si zaslouží úctu a pak se pro vás rozdají. Díky koním jsem poznala úžasné lidi a vážím si těch, kteří mě podporují v životě a jsem vděčná za majitele koní, kteří si mě zvou opakovaně. Celé mi to pak dává smysl. Dělat radost a mít radost. 

www.stribrnafoto.cz